Zabývá se malbou, kresbou, ilustrací, linoryty a výchovou paličaté psí slečny Ashy (tibetská doga) a dvou blonďatých kluků Jáchyma a Matyáše.

O své práci říká: „Mé větrné a vlající ilustrace ke knize rytíře smutné postavy Josefa Křešničky se linou jako cesty podél lesů, polí, vesnic, chalup, statků, potoků a zámečků. Jako kořeny, které mne stále spojují se stejnou krajinou, jako je ta pana spisovatele Křešničky. Tím je naše šumavské Podlesí. Byť v knize o smrti, nad kterou zatím nikdo nevyhrál, smát se je povoleno: „Pechlátová Monika si mohla nohy uběhat“, jak se v knize píše. Než se však přátelství s nadhledem uzavřelo, „můj životaběh“ se odvíjel v linii po meči po chalupě Koblížků (Tažovice) s linií po přeslici po chalupě Cuhroujc (Hoslovice) do okresního poddaného města Strakonice a též do místní lidové školy umění s paní učitelkou Růženou Vizinovou. Ta mne směřovala k barvičkám na Střední uměleckou školu v Praze, na tzv. Žižkárnu. Odtud, jako téměř nejmladší z ročníku, jsem šla studovat v letech 1986–1992 na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, do ateliéru „užité malby“ u profesorů Quida Fojtíka a Pavla Nešlehy. Praha čarovala a lapila mne do svých sítí davu lidí, aut, velkých domů a dlouhých peněz.

Šel čas. Mnoho vody v Kolčavě (Novosedelský potok) uteklo do moře, další generace odrostla školním lavicím, na zámeček se vrátil pán (Tažovice), jednotu zavřeli a ani pojízdná prodejna již nejezdí. Ilustracemi se vracím domů ke kořenům.